Lulo, známé také jako naranjilla, je exotické ovoce ze severozápadní části Jižní Ameriky. Má výrazně citrusovou chuť, která překvapí svou svěžestí a lehkou kyselostí.
Lulo, známé také jako naranjilla nebo královna And, je tropické ovoce pocházející z oblasti severozápadní Jižní Ameriky, kde se pěstuje v horských oblastech. Plody jsou kulaté a oranžové barvy. Na povrchu se mohou vyskytnout jemné chloupky, které se dají snadno odstranit. Dorůstáji přibližně 3-8 cm v průměru.
Lulo je na dotek podobný broskvi a strukturou připomíná physalis. Po rozříznutí se objeví 4 plátky oddělené bílou přepážkou a zelené srdíčko s průsvitnou nebo nažloutlou rosolovitou dužinou obsahující četná bílá semena.
Aby jste ho ochutnali v nejlepší zralosti, měla by být barva převážně oranžová resp. žlutooranžová, nemělo by být úplně tvrdé, já osobně když ho zkoušel poprvé sáhl jsem po trochu zelenějším a tu kyselost se nedá ani popsat. V případě, že se setkáte s nazelenalým a tvrdým plodem tak ho nechte v pokojové teplotě dozrát.
Chuťově je velmi specifické – připomíná kombinaci citrusů, ananasu a marakuje. Je výrazně kyselé a aromatické, což z něj dělá velice zajímavou surovinu nejen pro přímou konzumaci.
Jak jíst / použít:
Lulo rozkrojte napůl a dužinu jednoduše vydlabejte lžičkou. Semínka jsou jedlá. Chuť je poměrně výrazná a nakyslá, takže je lulo výborné především na džusy, smoothie, limonády nebo koktejly. V Kolumbii je oblíbené právě ve formě čerstvého jugo de lulo ( v Kolumbii známé jako Lulada, kde se část dužiny rozmixuje a podává s třtinovým cukrem, vodou a ledem)
Skladování:
Plody uchovávejte v chladu, protože Lulo je poměrně rychle kazící se ovoce. Pokud je chcete spotřebovat brzy, můžete je krátkodobě ponechat při pokojové teplotě. Zralé lulo doporučujeme skladovat v lednici a spotřebovat co nejdříve.
